Odpolední slunce žhnulo jako ta nejrozpálenější výheň. Lukáš seděl u stolu a škrábal na svitek pergamenu nic neříkající znaky, které znal pravděpodobně jen on a pár zběhlých jedinců, kteří též vystudovali skřítkovskou magii. Otevřeným oknem by vanul vánek, ale i ten toho měl v tomto horko dost a radši se proháněl někde v chladném stínu.

Ozvalo se slabé klepání do skleněné tabule okna a Lukáš se k němu otočil. Na dřevěném oprýskaném parapetu stál poštovní holub a v drobném váčku na noze měl zastrčený malý svitek pergamenu.

Zvedl se z křesla, popošel k oknu a otevřel ho, aby si mohl pergamen od holuba převzít. Jemně ho klovl do ruky, když pergamen vytahoval, otočil se a odletěl. Lukáš pergamen rozvinul a přečetl si úhledně napsaná slova. Teda přečetl by si je, kdyby nebyla psána titěrným písmem. Úhlednost z něho ale sálala i přes svojí titěrnost. Zvedl ze stolu lupu a teď, když už byly čitelné, četl.

"S potěšením Vám sdělujeme, že Vaše objednávka je připravena k vyzvednutí."

"Výborně," zaradoval se Lukáš a rychle vyrazil ven, až se vánek pohnul ze svého chladného místečka. Kdyby měl vánek hlasivky, tak by bylo slyšet nadávky, za které by se nestyděl ani dlaždič. Takhle mohl Lukášovi pouze rozcuchat vlasy, které mu spadly do očí a on narazil do dřevěné tabule.

S bolavým čelem došel ke kolejové dráze a čekal na koňlejku - dřevěné povozy spojené k sobě a táhnuté koňmi. Uběhlo několik minut. Klapot kopyt byl slyšet čím dál blíže, pot stékal z čela všech čekajících - napětí momentu s tím nemělo nic co dělat.

Lukáš si prsty vyťukával do kolena rytmus za doprovodu kopytího klapotu, aby úporná cesta uběhla co nejvíc bez myšlenek na šílené vedro. Půl hodina se ztratila v prázdnu a Lukáš vystupoval mokrý, jako kdyby se právě ponořil do vody.

Rychlým krokem vyrazil přes nedaleký park. Cestou srazil několik živočichů. Jmenovitě pavouk, který si jen tak visel uprostřed cesty z větve stromu, mouchu a babičku o holi.

Došel k cíli. Vývěsní štít se houpal za tichého vrzání nad vchodem. Po bližším prozkoumání si Lukáš všiml drátku, za který tahal uvnitř budovy místní tahoun - opravdu taková profese existuje, najděte si to -, aby suploval neexistující vánek.

Z budovy vycházel se spokojeným výrazem a ještě spokojenější výraz měl, když vše vybaloval u sebe doma. Na stole mu stálo sedm zbrusu nových grimoárů, těžkých jako kráva - zvlášť když je nesete v tašce na zádech ve 32 stupňovém vedru, až se stůl prohýbal. Každý na sobě nesl jméno autora Terry Pratchett.

Zeměplošské dvojdíly byly bezpečně doma.

A pro ty z vás, kteří stále dumají nad tím, co se to stalo. Zkrátka jsem si koupil sedm doposud vydaných dvojdílů Zeměplošských příběhů od Terryho Pratchetta.