Nadšení z nových dílen vytvořilo všem obyvatelům pevnosti úsměv, který nebylo stejně možné zahlédnout, protože hustý porost vousů ho dokonalo ukrýval. Nyní mohli opracovávat dřevo, což přinášelo vidinu postelí a pohodlného spánku. Z čeho měli trpaslíci největší radost, byla místnost plná destilačních potřeb k výrobě alkoholu. Prázdné sudy jsou pro trpaslíky naprosto nepřípustné.

Přes úspěchy, které se trpaslíkům podařilo dosáhnout, se mezi nimi začala šířit špatná nálada. Chytání ryb, kterou mělo zajistit dostate jídla pro trpaslíky, nešlo úplně hladce. Ryb bylo málo a Zulban si to nedokázal ničím vysvětlit. Jako kdyby se jim v téhle divočině stranilo všechno živé a nebo měli jen strašilivou smůlu. Jídlo i destilovaný alkohol se ovšem držely na únosné míře, ač k Endokovi docházely zprávy, že to není dost. Utvrzoval se tím, že je to pouze dočasný stav. Pevnost nebyla ani z polovina připravena.

Endok stál na prahu vchodu do pevnosti, četl si v pergamenu a když se mu něco nelíbilo, tak škrtal a dopisoval. V pravém horním rohu bylo datum 28. felsit 125 a první věta zaznamenaná na pergamenu zněla: "Atír se stále pohřešuje, ale nemám nikoho k dispozici, aby ho šel hledat." "Sklad je hotový!" ozvalo se zaburácení hlasu, zesílené kamennými chodbami, z vnitřku pevnosti. Endok si pergament strčil za opasek a ponořil se do šera mladých chodeb.

Shon začal nedlouho po dokončení skladu. Trpaslíci doslova poletovali sem a tam a odnášeli těžká břemena, aby je umístili v bezpečí pevnosti. Endok přiložil ruku k dílu a začal stěhovat vybalené věci z dočasného skladu poblíž vagonu. Na jedné z cest mezi sklady si povšiml v dálce hejna ptáků, poletujících v kruhu. Položil sud naplněný materiálem a šel opatrně prozkoumat, nad čím to ptáci létají.

"Ať mi vousiska vypadaj!" zaklel Endok, když dorazil na místo. Slabý zápach hnijícího masa už z dálky prozrazoval, že tam najde něco, co vidět nechce. To co uviděl, ale nečekal. Atír tam v poklidné pozici seděl opřený o pařez mrtvý a ptáci mu klovali do odhalených částí těla. Jiné rány kromě těch vyklovaných neviděl. Vrátil se okamžitě k pevnosti, aby tuto smutnou novinu všem ohlásil.

"Atír je mrtvý," rozhlédl se po všech přítomných, od kterých se ozvalo překvapivé bručení. "Až přijde čas, pochováme ho jak se sluší a patří." Už před výpravou počítali, že někdo z nich může zahynout, ale nikdo nečekal, že to bude pouhé tři měsíce po jejich zabydlení. Endok pokynul dvoum trpaslíkům a ukázal jim směr, kde Atíra našel. Odešli s krumpáči, Endok vzal pergamen a připsal na jeho konec: "Atír tragicky zemřel. V brzké době musíme vykopat hřbitov."

Dny se táhly a práce v pevnosti nekončily. Začaly se kopat nové chodby a nové místnosti nejen pro dílny. O patro výše než byl umístěn sklad, se pomalu ale jistě kopala společenská místnost a hlavně ložnice. Dveří a postelí už bylo pár vyrobených a nyní jen čekaly ve skladu, než budou umístěny.

Schody vedly přímo doprostřed kruhové místnosti s širokými průchody, směřujících do všech čtyř světových stran. Jeden trpaslík zrovna umisťoval stůl nedaleko schodiště. Severním průchodem bylo vidět práce na chodbě, která, jak Endok navrhl, bude mít po stranách ložnice, sloužící trpaslíkům k rozjímání a odpočinku. Stěny byly nahrubo opracované, tu a tam s širokou rýhou po krumpáči.

Nezvyklá směsice zvuků se ozývala z tunelu. Zdálo se, že zvuky pochází z povrchu. Endok, který zrovna procházel nově vybudovanou společenskou místnost a jídelnu v jednom, se zarazil a vyběhl na povrch. "Endoku, tomu neuvěříš," vypravil ze sebe zadýchaný Rigòth. "Co se děje?" zeptal se Endok, který slyšel větší množství hlasů ze západní strany lesa. Ve chvíli kdy se tím směrem otočil, spatřil siluety nevysokých postav slabě osvětlených měsícem, proudícím skrz koruny stromů. "Zdravím vás! Přicházíme z Horské domoviny, abysme u vás našli nový domov," pozdravil trpaslík a ukázal na pět dalších, kteří putovali s ním.